Jaroslav Havlíček (1896–1943)

Helimadoe je pozoruhodná Kniha. Tak jako všude, je i zde Havlíček velmi temný a bezvýchodný. Protože však jádro evidentně tvoří autorovy vlastní vzpomínky, je tato temnost a bezvýchodnost do jisté míry vyvážena optikou alespoň poněkud bezstarostného dětství a citlivě líčenými obrazy městečka a okolní krajiny. Sympatický je i sebekritický a vnímavý nadhled, díky němuž se čtenář místy asi neubrání úsměvu. Koneckonců, dětství má tu kouzelnou vlastnost, že v určitých citových kotrmelcích, naivitě, překotném a bezprostředním prožívání přicházejících událostí či v nekritickém mudrlanství jistě všichni poznáváme i naše vlastní dětské prožitky a jde tudíž vlastně o sdílenou, kolektivní zkušenost. Bylo by přitom rozhodně zajímavé vědět (a popravdě nevím, zda-li se tím už někdo nezabýval) do jaké míry je příběh autobiografický a co všechno je naopak spisovatelovou konstrukcí.
PS: Stejnojmenné filmové zpracování této knihy se kromobyčejně nevyvedlo. Pokud je znáte, nespoléhejte na něj. Kniha je nejen daleko bohatší, ale především v mnoha ohledech jiná...… (mehr)