Léta, strávená hraním Doomu, se mi bohatě vyplácela. Navíc holky v redakci, z nichž j sem většinu dne viděl jen kérky na zádech, vystrkujíci růžky z odvážně vykrojených trik, opravdu nebyly blbé. Každému, kdo si před nimi začal honit šos, to uměly elegantně nandat.

"Včera jsem koupil Old Boye," hodil jsem do vzduchu, během čehož jsem na střídačku přepisoval dva články a sledoval, jak se jeden nezadržitelně přelévá do druhého.

"Jak vono se pozná, jestli film za něco stojí nebo ne?" zamyslela se první.
"Po premiéře ne, to jsou všichni zmasírovaný, takže jsou bud' předem unešený, nebo nasraný," řekla druhá.

"Neni to daný už scénářem?" zeptala se třetí.

"Tam nejsou zohledněný nervy s ateliérama, žlučník maskérky a depka hlavního hrdiny," namítla první.

"Když film zmiz ne z distribuce?" navrhla druhá.

"Do kina stejně nikdo nechodí," mínila třetí.

"Už vim," řekla první. "Když mi to napíšou v Reflexu, Old Boy - bomba, Nebohá paní pomsta - slabší vodvar."

"Jenže když na to pak koukáš, tak je to pravda," usoudila druhá.

"Kousla jsem při šukačce do polštáře," oznámila třetí, "a byl tam knoflík, nemám zub, hele."